A máme tu další dobu koronavirovou. A s ní je opět zavřena většina Institucí, které pracují s dětmi a mladými – což je naše charisma. Jak to tedy děláme my v Karlínské komunitě?
Kromě toho, že si skoro celá naše komunita prošla covidem a karanténou, snažíme se dělat to, co jde. V první řadě se modlit: to jde vždycky a všude. Co se týče apoštolátu, školka běží dál, vyučování se přesunulo na online výuku ( o tom časem další příspěvek) a domov mládeže je uzavřen. Některé sestry tak nabídly službu i mimo náš dům. Představujeme dvě sestry, které mají zkušenost se službou v nemocnici.
Jako první nám poreferuje sestra Zuzka: “Když Pánu nabídnete to, co máte rádi, On to vrátí zpět. Nikdy se nedá zahanbit ve své velkorysosti. Dříve, než jsem vstoupila k sestrám FMA, jsem pracovala 2 roky jako zdravotní sestra. Při rozhodnutí vstoupit k salesiánkám jsem věděla, že zdravotnictví musím nechat. Rozhodla jsem se a dala jsem Pánu to, co jsem tak milovala. A On? Štědře mi to teď po 14 letech vrací zpět. Nejen, že můžu připravovat žáky na praxi ve zdravotnictví, ale teď v období pandemie Covid 19 jsem mohla posloužit na oddělení LDN v jedné z pražských nemocnic, kde byli všichni pacienti nakažení. Byla to těžká práce, ztížená celodenním nošením respirátoru a neprodyšného “skafandru”. Ale stálo to za to! Posloužila jsem těm, kteří byli odkázáni na pomoc druhého, protože už neměli vlastních sil. Byly to smutné pohledy lidí, kteří čekali, až někdo vstoupí do pokoje, aby je umyl, přebalil, podal čaj… a co ještě? Aby je někdo pohladil, povzbudil, donesl naději…tolik by se toho dalo ještě psát. Jsem vděčná, že jako naše zakladatelka Marie Dominika nabídla své síly při vypuknutí tyfu, tak i já jsem měla možnost udělat kus malého dobra a být Boží něhou. Jeden den mi staniční sestra řekla, že mě jim snad poslalo samo nebe a já ji řekla, že má pravdu. Poslal mě Bůh, abych posloužila a aby mně ukázal, jak je velkorysý, a že mi vrací, co jsem mu kdysi nabídla.”
Druhé svědectví je od sestry Majky: “Koronavirus přináší různá překvapení a možnosti, které bychom si sami jen tak nevymysleli. Jednou z takových možností bylo to, že jsem se v této době dostala mezi nemocné a umírající lidi do nemocnice Pod Petřínem na oddělení následné péče. Musím říct, že to byla velmi silná zkušenost. Zdravotní personál tam téměř nebyl, protože byla většina z nich nemocná, tak jsme dělali téměř veškerou péči o staré lidi (hygiena v posteli nebo ve sprše, podávání jídla, převlékání postelí, apod.), a to téměř bez jakéhokoliv zaučení. Staří lidé však byli velmi vděční za všechno, a jak jen to šlo, tak spolupracovali. Naučila jsem se i oholit chlapům vousy! Po jednom takovém stříhání vlasů mi jeden pán povídá: „Ani si neumíte představit, co to pro mě znamená!“ Tak vlastně nevím, kdo z té nemocnice odchází vděčnější, jestli ti staří lidé nebo já osobně.”
I když bychom si sami tuto dobu nevybraly, učíme se žít ve vděčnosti a hledat, co po nás Pán chce, být více vnímavé na jeho pozvání, abychom i v této nelehké době byly jeho nástrojem všude, kam nás pošle.