Přinášíme rozhovor Marušky Vavříkové, která se jako delegátka účastní generální kapituly v Římě. Určitě stojí za přečtení, i když na to budete potřebovat chvilku času.
- generální kapitula salesiánek: Svět se mění a my na to chceme reagovat
Spojili jsme se přes videohovor s Marií Vavříkovou, která se v Římě účastní 24. generální kapituly (24.GK) Dcer Panny Marie Pomocnice (FMA). Maruška je salesiánkou 24 let a v současnosti žije v komunitě v Karlíně, kde učí na střední škole. Na 24.GK jela jako zvolená delegátka spolu s inspektorkou Zdeňkou Švédovou.
Ahoj Maruško, můžeš mi na začátek říct, co je smyslem generální kapituly?
Je to shromáždění sester salesiánek, na které z každé inspektorie jede inspektorka a jedna nebo víc delegátek. Je to nejvyšší orgán naší kongregace, který zvolí generální představenou a její radu na dalších šest let. Kapitula může přijímat různá rozhodnutí, měnit stanovy a nasměrovat kongregaci pro následující šestiletí v tom, co je pro nás důležité, na čem pracovat, kam naše poslání posouvat.
Jaké je téma aktuální 24.GK?
Je to biblický citát z vyprávění o svatbě v Káně – „Udělejte všechno, co vám řekne.“ (Jan 2,5) Podtitul je „Být komunitami, které přinášejí život v současném světě.“
Předcházela 24.GK nějaká příprava?
Kapitula měla být už loni na podzim, jenomže přišel covid, tak se odložila nejdříve na jaro a na jaře se taky nepodařila, protože situace byla ještě horší. Teď se to konečně podařilo.
Takzvané inspektoriální kapituly (shromáždění inspektorie), které se dělají vždy před generální kapitulou, se uskutečnily už před dvěma lety. Tam se volí delegátka, tam se odpovídá na otázky, které se týkají tématu kapituly a na základě toho se vytváří program kapituly.
Takže jste připravovaly podklady pro 24.GK před dvěma roky v úplně jiné době. Může být program vůbec aktuální?
Když jsme 24.GK odložily podruhé, udělaly jsme na jaře přípravnou fázi online. Vzaly jsme témata, která vyšla s inspektoriálních kapitul, abychom se na ně podívaly právě optikou doby covidu a udělaly jejich aktualizaci. Témata jsou jistým způsobem nadčasová, vlastně vždy nějak řešíme náš zasvěcený život, život komunit a naše poslání, ale každá doba přináší nový důraz, něco nového, v čem se chceme posunout.
Třeba teď je například jednou aktuální výzvou synodalita, ke které nás zve papež František. Takže se tady bavíme, jak mít synodální řízení, jak to dělat se synodalitou v našich komunitách i v širším společenství s mladými, jejich rodiči a lidmi, kteří s námi nějak spolupracují.
Má i 24.GK synodální styl?
Snažíme se o to. Je nás tady 172 z 97 zemí. Jsme rozděleny do pěti komisí a každá komise má tři skupiny. V každé skupině je nás tak asi jedenáct a společně debatujeme nad danými tématy, někdy i docela vášnivě. Každá se k tématům můžeme vyjádřit pak ještě ve větších komisích a také, kdo chce, může mluvit v celém shromáždění. To poslední funguje velmi oficiálně, o přestávce se můžeme objednat a pak dostaneme slovo. Připadám si jak v parlamentě, ale na proslov máme jen 3 minuty 🙂.
Musely jste přijmout nějaká zvláštní proticovidová opatření, aby se 24.GK mohla uskutečnit?
Musely jsme přijet pět dní před začátkem práce a strávit je v izolaci bez ohledu na očkování nebo prodělaný covid. Mimoevropanky musely mít deset dní karantény. Teď tady žijeme v takové uzavřené bublině, máme omezené kontakty ven. Ale není to jako konkláve, jak kdosi u nás myslel, klidně můžeme telefonovat apod. 😊 Jen se ve chvílích volna nemůžeme procházet po Římě a nemůže nás nikdo navštěvovat. V domě musíme mít roušky a ven můžeme chodit akorát na zahradu. Tak aspoň se Zdeňkou chodíme večer na zahradu běhat, z čehož mají některé sestry zážitek.
Jaká jsou další důležitá témata 24.GK?
Hodně tady teď mluvíme o tom, že bychom neměly žít jen na vlastním písečku. Věnujeme se výchově mladých v rámci našeho střediska nebo školy a to nás může úplně pohltit. Ale výchově se věnují i další lidé v rámci jedné země. Pokud mají podobné poslání a hodnoty, spolupráce s nimi může přinést větší účinnost v tom, o co nám jde. Pak je možné něco navrhnout a prosadit třeba i na politickém poli. Můžeme spolupracovat v rámci salesiánské rodiny, v církvi, ale také s lidmi mimo církevní prostředí.
Měla bys nějaký příklad, kde už takto salesiánky pracují?
Třeba indické sestry salesiánky se snaží zlepšit postavení žen v tamější společnosti. Nejsou jediné, které o to v Indii usilují, a tak spolupracují i s ostatními, i s lidmi jiných náboženství, protože společně toho dokážou víc. Citovaly nám tady africké přísloví, které uvádí papež František v Fratelli tutti a které se mi líbí: „Když chceš jít rychle, běž sám. Když chceš dojít daleko, běž s ostatními.“
Takže toto je naplňování tématu 24.GK – „Být komunitami, které přinášejí život v současném světě.“
Vkročení do světa není jen o tom, že budeme pracovat v propojení s ostatními. Dalším rozměrem je třeba naše přítomnost v digitálním světě, kde dnešní mladí žijí. Zrovna dnes jsme tady o tom debatovaly. Digitální svět se stal výzvou i vzhledem k pandemii. Musely jsme učit online, dělat spolča online a spoustu dalších věcí. Takže nás to do toho prostředí nějak hodilo. Už to není jen o tom, abychom používaly email nebo WhatsApp. Musíme vzít na vědomí, že internet je svět, kde mladí žijí. Chceme si toho víc všímat a přemýšlet, jak na to reagovat, když je v našem poslání podstatné být s mladými. Dalším velkým tématem tu pak je ekologie ve smyslu, v jakém ji předkládá encyklika Laudato si´.
Co se předpokládá, že bude výsledkem 24.GK?
Jedním výsledkem, asi ne nejdůležitějším, bude závěrečný dokument obsahující to, k čemu tady dojdeme. Pro mě důležitější výsledek je, že se nějakým způsobem posouvá mentalita nás salesiánek. Nutí nás to nad věcmi přemýšlet. Znám to už z minulosti. Kapitula vždycky něco vymyslí a my si u nás říkáme, s čím to zase přišly. Jednou to byla myšlenka doprovázení. Pracovaly jsme s ní během následujících šesti let a dneska bych řekla, že jsme v tom o kousek dál. Umíme mladým doprovázení nabídnout, děláme ho a také se doprovázíme se sestrami navzájem a jsme si oporou v duchovním životě.
Říkala jsi, že je vás na 24.GK 172. Je možné se v tolika lidech vůbec domluvit na nějakých závěrech?
Kvůli tomu je ten systém, že daná témata se nejdříve prodiskutují ve skupinkách po jedenácti, potom v komisích po třiatřiceti a nakonec se to přinese na plénum a dá všechno dohromady. Ten systém je nějak funkční.
Na druhou stranu hrozí, že podlehneme tendenci používat obecné termíny, aby se nám pod ně vlezlo všechno a všechny jsme se na tom shodly. Ale přílišnou obecností se jednak může vytratit konkrétní obsah a taky můžou vzniknout „krásné“ květnaté věty, které pak nepůjde přeložit do češtiny (a dalších jazyků). Naštěstí vnímám, že je tady silná vůle toto nedělat. Sice se nám do závěrečného dokumentu nevleze všechno, o čem tu mluvíme, ale chceme být konkrétní a říct něco, co bude mít význam. Když řekneme, že máme dělat sto věcí, nebudeme dělat nic. Když řekneme, že máme dělat tři věci, tak se v tom třeba někam posuneme. Tak jsem zvědavá, jak se nám to podaří 😊.
Potkáváte se i mimo skupiny a daná témata?
Jedna z příležitostí je u jídla. Jíme u stolů po sedmi lidech a po dvou dnech jídelní skupiny prostřídáme. Takže máme šanci těch sedm lidí trošku poznat, protože ono poznat 172 lidí není až tak snadné.
Další příležitost je při večerním programu, kdy se představují jednotlivé světadíly. Teď se třeba představovaly Afričanky a vyprávěly, jak působí v Súdánu a v Mosambiku. Líbí se mi, že spolupracují s lidmi na podstatných věcech. Učí je, jak si uvařit, jak dodržovat hygienu, šily s nimi roušky…
Co dalšího tě z tady těchto vyprávění zaujalo?
Třeba jedna sestra ze střední Ameriky povídala o tom, jak prožívaly distanční výuku. Já jsem učitelka, tak vím, co to znamená a kolik práce to dá. U nich to bylo v něčem podobné a v něčem horší. Stát tam na školu moc nepřispívá a děti musejí platit školné. Za covidu někteří rodiče přišli o práci, nemohli dětem platit školu, tak jim školy snížily školné nebo úplně pozastavily platby, ale potom zase neměly na platy učitelů. Sestry musely snížit platy učitelům a samy se uskromnily, co to šlo. Učitelé měli s distanční výukou víc práce než s normální, ale dostávali míň peněz. Samozřejmě je to netěšilo… Tohle se nám, Bohu díky, nedělo.
V průběhu kapituly budete volit novou hlavní představenou. Připravujete se na to nějak?
Zatím ta příprava je taková, že se rozhlížím, jak tady sestry fungují. Snažím se poslouchat, když mluví v komisích nebo na plénu a sleduji, která má nějaké rozumné názory. Pozoruji, pokud to jde, jak jsou schopny organizovat naši práci. Vlastní příprava na volby začíná tuto neděli (3. října) asi hlavně v té duchovní rovině, čímž nás bude provázet Pasqual Chávez. Očekává se, že 5. října bude zvolená nová generální představená. V dalších dnech budeme volit sestry do generální rady. Budu ráda, když si na nás čtenáři vzpomenou v modlitbě.
V programu naší generální kapituly byla naplánovaná také audience u papeže Františka. Včera večer nám matka Chiara sdělila, že papež nemůže přijet, ale pošle nám pozdrav a bude to videonahrávka, tak ať jsme připravené, protože se přesně neví, kdy to nastane. V 10:00 jsme se shromáždily v naší kapitulní síni, matka Chiara nám přečetla řeč, kterou měla připravenou na audienci, a čekaly jsme, až se ozve Vatikán, že si pustíme ono videoposelství. Začaly jsme se modlit růženec. Po prvním desátku se otevřely dveře, vešla matka Yvonne a za ní sám papež František. 170 salesiánek umí udělat opravdu hlučné přivítání, což papež František náležitě ocenil pochvalným „správný salesiánský rachot“ (chiasso). Potom upozornil matku Yvonne, že musí ke zpovědi, protože nám od včerejška lhala (nejvíc totiž tvrdila, že rozhodně nemůže přijet). Byl velmi spontánní a vtipný. Je neobyčejně lidský, bezprostřední, chtěl osobně pozdravit každou z nás a chtěl potkat i komunitu generálního domu. Má rozsáhlou ochranku, ale moc je neposlouchá. Později nám matka Chiara řekla, ž
e to bylo jeho přání přijet k nám a překvapit nás. Donesl nám nějaké dárky a prosil o modlitbu doslova: „Modlete se za mě, protože víte, být papežem není jednoduché. Je to sice velmi zábavné, ale není to jednoduché.“ Užít si ho u nás bylo opravdu nevšední, dost rodinné a v mnohém mimo protokol. Fotí se, když někdo chce, objímá se se sestrami jižní Ameriky, nechá na sebe věšet různé etnické věci z celého světa. Mně a Marušce při osobním pozdravu říkal, ať se modlíme, že jsou v procesu rozlišování našeho nového arcibiskupa.
Co nám řekl:
