Máme 14. v měsíci a tento den si připomínáme odjezd první misijní výpravy do Ameriky. Je to tedy vhodný den pro to, abychom vám představili nové misionářky, které obdržely na konci března své misijní destinace a za nějaký čas odjedou na místa svého misijního působení.
S. Gayo Cecilia (URU ) – Provincie Panny Marie Míru – Bolívie
S. Pham Thi Lai Marie (VTN) – Vizitatorie Marie Matky církve, Řím
S. Ramírez Sánchez Catherine Ivonne (CIL) – Antily (Kuba, Portoriko, Dom. republika)
S. Sangma Beronica (INS) – Provincie Svaté rodiny – Lombardie, Itálie
S. Tran Thi Hong Loan Maria Goretti (VTN) – Provincie PM Aparecida – Sao Paolo, Brazílie
S. Tran Thi Huyen Maria Bosco (VTN) – Austrálie, Šalamounovy ostrovy a Samoa
Protože sestra Jana Marková, která je na studiích v Římě, nové misionářky osobně zná (celý rok se zde na misie připravují), položila dvěma z nich otázky, abychom se mohli více obohatit tím, jak prožívají své povolání.
Sestra Cecílie z Uruguaye:
1. Jak jsi objevila své misionářské povolání?
“Už od dětství jsem cítila misionářský neklid, a jak jsem rostla, dělala jsem rozhodnutí, které mě vždy přiváděly blíže k druhým, tudíž rozhodnutí misionářské.
V roce 2012 jsem byla rok dobrovolnicí v Angole. Tam jsem se seznámila s FMA. Po návratu do vlasti jsem vstoupila do institutu s tím, že bych jednou chtěla odejít na misie “Ad gentes” (k jiným národům)”
2. Co se ti líbí na tvé destinaci a čeho se naopak bojíš?
“Bolívie je pro mě novou skutečností, kterou musím poznat, a jdu tam s otevřeným srdcem, abych viděla Boha v tvářích lidí a podělila se s nimi o svou zkušenost s Boží láskou.
S tím souvisí i můj strach, že tváří v tvář novému můžu lpět na tom, co už znám, v bezpečí toho, co jsem už zažila, což ztěžuje působení Ducha.”
Sestra Maria Bosco z Vietnamu: (na fotce úplně vlevo)
1. Jak jsi objevila své misionářské povolání?
“Na tuto otázku není snadné stručně odpovědět. Mohu říci, Bůh si mě vyvolil a krok za krokem připravoval pro toto povolání: Osmnáct let jsem prožila v rodině a ve farnosti, věnovala jsem se studiu a prohlubování katechismu a církevních dějin. Toto studium ve mně vzbudilo pocit vděčnosti vůči misionářům, těm, kteří s obětavostí, odvahou a velkorysostí přinesli do Vietnamu semínka evangelia. Od té doby jsem cítila, že Bůh chce, abych se stala misionářkou. Když jsem byla na střední škole, měla jsem touhu zasvětit se Bohu. Se svými tehdejšími znalostmi jsem si myslela, že stát se řeholnicí znamená být misionářkou. Když jsem si měla vybrat vysokou školu, rozhodla jsem se zapsat na „Hanojskou kulturní univerzitu“, protože jsem si myslela, že tam budu moci poznat různé kultury světa a že to bude dobrá příprava na misie. Během let formování před mými prvními sliby i po nich jsem opakovaně vyjadřovala před svými představenými své přání být misionářkou. Po mých věčných slibech mě moje představená poslala do Říma, abych se naučila italsky a připravila se na misionářskou službu.”
2. Co se ti líbí na tvé destinaci a čeho se naopak bojíš?
“Byla jsem vyslána do komunity Honiara – Šalamounovy ostrovy. Jsem velmi šťastná ze svého určení: moje budoucí provincie není velká, ale sestry jsou prý velmi přátelské, otevřené a laskavé. Jsou tam dvě komunity, složené z misionářek i místních sester. Lidé jsou prý velmi otevření a vstřícní, misionáře mají rádi. Úředním jazykem je zde angličtina. Od svého vstupu do institutu (2012) jsem se připravovala na své misionářské povolání tím, že jsem sama studovala angličtinu. Mám raději horko než zimu. A na Šalamounových ostrovech je horko po celý rok 🙂
Upřímně řečeno, když jsem nevěděla, kam jdu, trochu jsem se bála. Ale po období modliteb, rozlišování a naslouchání slovům Matky Chiary a sestry Ruth – rádkyně pro misie, a poté, co jsem poznala svůj cíl, jsem se už nebála. Vím, že v misionářském životě je mnoho výzev a že mám také mnoho omezení, ale vždy cítím, že mě Bůh velmi miluje. Jsem vděčná za salesiánské charisma, jsem vděčná Institutu. Cítím odpovědnost předávat toto charisma dalším generacím, mladým lidem. Prosím, modlete se za mě, abych svůj život vždy zaměřovala na Ježíše, abych měla odvahu žít podle jeho vůle a spolu se svými sestrami sloužit chudým mladým lidem v salesiánském duchu. Děkuji!”
Děkujeme za rozhovor a děkujeme Bohu, že se každý rok najdou sestry, které odjíždění na misie “Ad gentes”, tzn. opouští svou zem a přijímají destinaci, kterou jim Bůh skrze představené určil. Nicméně i ti z nás, kteří misijní povolání “Ad gentes” nemáme, máme všeobecné povolání být misionáři všude tam, kam nás Bůh pošle, počínajíc vlastní rodinou, školou, prací. Na to nezapomínejme 🙂