panna
Slaví se: 13. října
Žila v letech: 1904–1955
Blahoslavena: 25. dubna 2004
Narodila se 3. března 1904 v Balasar na pobřeží Atlantického oceánu v Portugalsku. Z charismatického pohledu je její život podobný s otcem Piem. Alexandrina neměla viditelná stigmata, ale po 30 let zůstala nepohyblivou na lůžku, a to lůžko bylo pro ni opravdovým křížem. Často živě prožívala Kristovo utrpení v tak dojímavé formě, že děsila lidi, kteří byli u ní. Měla denní rozhovory s Ježíšem, s Pannou Marií a také jako otec Pio byla i ona bitá až do krve od satana a zlých duchů.
Jako malá byla živou, veselou, až nezbednou, ale také velmi pracovitou a citlivou venkovskou dívkou. Od matky dostala hlubokou víru. Do školy chodila jenom rok a půl, aniž by udělala nějaké zkoušky. V osmi letech začala pracovat u jednoho soukromníka. Ve 14 letech se do ní zamiloval jeden mladík, který spolu s dalšími dvěma přáteli vnikl do jejího domu s úmyslem ji znásilnit. Ona však, aby uchovala čistotu, se vrhla z okna a po dopadu na zem si vážně zranila páteř. Následkem zranění po pět letech zcela ochrnula a po dalších 30 let zůstala připoutána na lůžko v péči své starší sestry.
Na začátku dělala všechno možné, aby se uzdravila. Modlila se, prosila o milost uzdravení, ale když si uvědomila, že trpět je její poslání, přijala kalvárii a prožívala ji s úsměvem na rtech až do smrti.
Nabídla se jako oběť Kristu i za obrácení hříšníků a za mír ve světě: „Nemám nic jiného, co bych mohla dát ke slávě Boží a spáse duší.“ Po čtyři roky (1938–1942) prožívala každý pátek tři hodiny Ježíšovo utrpení. Na její žádost papež Pius XII. zasvětil 31. 10. 1942 lidstvo Neposkvrněnému srdci Panny Marie. Od 24. března 1942 až do své smrti (13 let a sedm měsíců) Alexandrina nepřijala žádný druh jídla a nápoje (což bylo lékařsky přísně sledováno). Živila se jenom Eucharistií, která jí byla přinášena každé ráno. Ježíš jí řekl: „Už se nebudeš živit ničím jiným na zemi. Tvým pokrmem bude moje tělo: tvá krev, moje krev. Veliký je zázrak tvého života.“ K jejímu lůžku již za jejího života proudily zástupy poutníků.
„Chtěla zavřít peklo“ řekl don Umberto Pasquale, její duchovní vůdce. Během extáze bylo slyšet říkat: „O Ježíši, zavřete brány pekla. Položte mě jako zábranu na jeho práh, aby se už nikdo nezatratil. Ponechte mě tam až do konce světa, až do té doby, než nebudou hříšnice, které bude třeba spasit.“
V roce 1945 se stala salesiánskou spolupracovnicí, aby se salesiány spolupracovala na spáse duší, zejména mladých, a aby se modlila a trpěla za posvěcení spolupracovníků celého světa. Zároveň se stala trpící sestrou salesiánských noviců. „Cítím se velmi sjednocena se salesiány a spolupracovníky celého světa. Kolikrát hledím na dokument, který potvrzuje moji příslušnost k salesiánské rodině, a sjednocena se všemi nabízím své utrpení za spásu mládeže. Miluji kongregaci. Tolik ji miluji a nikdy na ni nezapomenu ani na zemi, ani v nebi.“
Zemřela v Balazaru 13. října 1955, kam k jejímu hrobu stále přicházejí zástupy poutníků. 25. dubna 2004 byla Janem Pavlem II. blahořečena.