kněz
Žil v letech: 1890–1949
Rudolf Komorek se narodil 11. srpna 1890 jako třetí ze sedmi dětí v Bielsku ve Slezsku, které tenkrát patřilo Rakousku. V 19 letech Rudolf vstoupil do arcibiskupského semináře ve Weidenau. Nikdy ve svém životě nezapochyboval o svém povolání, každý mohl dosvědčit: „Zdálo se, že se narodil proto, aby se stal knězem.“ 22. června 1913 kardinál Kopp vysvětil 23letého Rudolfa Konopku na kněze.
Když v roce 1914 vypukla válka, prosil, aby mohl jít jako kněz se svými sedláky, u kterých působil 12 měsíců. Nejprve působil jako kaplan ve vojenské nemocnici, kde ho všichni měli rádi. Ale zanedlouho poprosil, aby mohl jít do první linie. Tak se dostal k vojsku v Tyrolsku, kde získal medaili Červeného kříže za odvahu.V zdůvodnění stálo: „Řídký případ kněze, který se obětuje a svoje povolání ideálním způsobem vykonává jako službu.“
Právě v čase, když viděl umírat kolem sebe tolik mladých lidí, v jeho srdci dozrála ještě větší touha odevzdat se Pánu a službě svým bratřím. Toužil jít na misie mezi Poláky, kteří přežili vojnu a chtěli emigrovat. Rozhodl se, že vstoupí k salesiánům Dona Boska, kteří měli misie po celém světě. Ale na přání svého kardinála zůstal v diecézi pro velký nedostatek kněží.
U jeho zpovědnice stálo vždy mnoho lidí. Vyznačoval se vlídností a láskou k dětem. Dveře měl stále otevřené a všechno, co měl, sloužilo k tomu, aby to rozdal.
18. ledna 1922 byl pro Rudolfa nejbolestnějším dnem, zemřela mu jeho matka. Už nebylo nic, co by ho zdržovalo na cestě za salesiánským povoláním. P devíti letech knšžství začal jako 32letý salesiánský noviciát a zároveň napsal žádost, aby ho poslali na misie. Zanedlouho přišla z Brazílie prosba, aby poslali několik kněží, kteří by se věnovali polským emigrantům a tak se žádosti dona Rudolfa vyhovělo. Odcestoval do Turína, kde od dona Rinaldiho dostal misionářský kříž a odešel s ostatními misionáři.
27. listopadu 1924 přišel don Rudolf do Ria de Janeiro. Svěřili mu vyučování a kaplanování polské komunity v San Feliciano, v kolonii města Rio Grande de Sol. Připravoval na svaté příjmání, cestoval na koni, aby zaopatřil nemocné, v domech nemocných a obyčejných lidí hlásal Ježíše Krista.
Po svých věčných slibech, roku 1934, šel mezi své emigranty do Luis Alves ve státě Santa Catarina. Věnoval se i tamnějším Italům a Němcům.
V roce 1936 začalo slábnout jeho zdraví. Ve studentátě v Lavrinhase zemřel zpovědník, a provinciál tam místo něho poslal dona Rudolfa. Byl přesvědčený, že nikdo nemůže lépe vychovávat mladé salesiány k obětavému životu než on. Jeho zpovědnici navštěvovalo mnoho lidí, aby mohli dostat rozhřešení a krátké, jasné a praktické rady. Jeho ředitel ho častokrát našel v noci, jak se modlil vleže na zemi s rukama rozpjatýma do tvaru kříže. Když někdo hledal kněze k nemocnému, nabídl se jako první.
V lednu 1941 se zdravotní stav dona Rudolfa vážně zhoršil. Jel do San José na vyšetření – jeho plíce byly napadeny tuberkulózou. Přestože byl nemocný, vykonával neustále kněžskou službu. Posluhoval mnoha nemocným tuberkulózou. Byl víc než trpělivý. Svou nemoc pokládal za Boží požehnání a vděčně přijímal utrpení z rukou Božích. Zemřel 11. prosince 1949.
6. 4. 1995 byl prohlášen za ctihodného.