Ct. Šimon Srugi

Šimon Srugi se narodil v Nazaretě, dne 27. červena 1877. Ve třech letech mu zemřel otec i matka. Ujala se ho jeho babička. Toho času v Palestině bylo mnoho sirotků, o které nikdo neprojevoval zájem. Italský kněz don Anton Belloni napodoboval Dona Boska a začal pro tyto děti otevírat v Jeruzalémě domy. Staral se jim o bydlení, potravu, školy, dílny… Šimon začal chodit do školy, v pekárně se naučil péct chleba a obsluhovat pec.

V roce 1981 don Anton a všichni kněží, kteří mu pomáhali, vstoupili do Salesiánské kongregace. Šimon, který se právě v tom roce rozhodl zůstat u dona Antona, si zvolil to samé. V 17 letech odešel do rolnické školy v Beit Gemal jako aspirant, v roce 1895 absolvoval noviciát, rok nato se zasvětil Pánu sliby a jako 19letý se stal salesiánem.

Po 45 let byl služebníkem všech. Pověřili ho mnoha věcmi, které se zdály být neuskutečnitelné, ale díky své dobrotě zvládl vždy všechno. Ráno ministroval, vedl meditaci salesiánům, dohlížel na chlapce – v kostele, na dvoře a ve škole byl jejich učitel. A přitom měl na starosti malý obchod, kam přicházeli sedláci nakupovat to nejpotřebnější. Když někdo onemocněl, ošetřoval ho, měl na starosti pečení chleba a dohlížel na jediný mlýn v širokém okolí. Při všech pracech, které mu nenechávaly ani chvilku volna, Šimon vždy dokázal spojit dvě věci: neúnavnou pracovitost a laskavou zdvořilost.

Od roku 1917 dostal Šimon na starosti vedení celého mlýna. Pracovat v mlýně znamenalo nacházet se v srdci celé oblasti. Každý den tam z okolí 50 vesnic přicházely karavany s pytlem pšenice. Na dvoře, kde se čekalo, lidé obchodovali, vyměňovali si zprávy, někdy tam vznikly i spory. Šimon mlel pro všechny, pro každého měl dobré slovo, milý úsměv. Říkali o něm, že je otcem všech a důvěřovali mu. „Po Alláhovi je Srugi“, šířilo se mezi lidmi. Šimon v každém viděl svého bratra. Nazývali ho dokonce muallem, t.j. učitelem. Jeho rady bylo vlastně zhuštěné evangelium. I muslimové se postupně naučili vyslovovat jména Ježíš a Maria často a s úctou.
Mnohý z těch, kdo přicházeli do mlýna, se třásli horečkou z malárie. Někteří měli otevřené, zanedbané rány. Muallem Srugi se postupně stal hakimem – doktorem všech. A tak se kromě řady s pšenicí, začala vytvářet ještě druhá řada, pomalejší, tišší. Ženy, děti, starci s bolestivou tváří. Denně jich přicházelo 100 až 120. Šimon pracoval s injekcemi, mastičkami a bylinami, alkoholem na vydezinfikování, jódem na čistění, obvazy, bylinkovými léky všeho druhu… Často přicházely matky se svými zdravými dětmi, aby jim požehnal – všechny odcházely spokojené. Častokrát lidé potřebovali více jídlo, než ošetřovnu, a tak nemocným na hlad rozdával voňavý chléb. Dětem nosil sladkosti a ovoce, kterého se zříkali spolubratři salesiáni.

V roce 1939 vypukla druhá světová válka. Salesiány uvěznili, a tak velká část práce zůstala na Šimonovi. Měl 63 let a už rok trpěl malárií a oboustranným zápalem plic. V roce 1943 ho kašel a astma uvěznily v jeho pokoji. Zemřel sám ve svém pokoji v noci z 26. na 27. listopadu 1943. Muslimští sedláci přišli i s dětmi, aby ještě naposledy viděli hakima Srugiho. Nesli ho na hřbitov a přitom smutně povídali: „Po Alláhovi byl Srugi…, jako moře lásky.“

Byl prohlášen za ctihodného 2. dubna 1993.