kněz
Žil v letech: 1879–1965
Vincent se narodil 5. června 1879. Ve třech letech mu zemřel otec, aby matka uživila své tři děti, musela doma pracovat od rána do večera u tkalcovského stavu. Bratr Ludvík nosil malého Vincence na zádech k salesiánům a postupně se oratoř stala jeho druhým domovem. Po otevření oratoře otevřeli salesiáni ve Faenzi školu, kterou Vincenc navštěvoval sedm let. Studoval velmi dobře. Nestal se však knihomolem. Líbilo se mu žertovat, smát se, hrát na hudební nástroje. Dal dohromady malý orchestr. Deset chlapců, veselých jako on, pískalo pochody a radostné skladby, které složil mistr „Vincent Cimatti“.
V šestnácti letech odešel k salesiánům a po roce noviciátu se 4. října 1896 stal salesiánem. Mons. Cagliero ho 18. března 1905 vysvětil na kněze. Během posledních devíti let Vincent vystudoval přírodní vědy, filosofii a pedagogiku a na Konzervatoři v Parmě absolvoval hudební skladby. Během studia a skládání zkoušek vyučoval italštinu, latinu, fyziku, chemii a pedagogiku mladé kleriky v salesiánském domě na Valsalice. V březnu roku 1921 don Cimatti spěchá domů, protože umírá jeho matka. Sotva s ní stačí trochu promluvit a podat jí svaté přijímání na poslední cestu. Tato malá žena mu tiskne ruku a šeptá: „Já jsem tě připravila na první svaté přijímání, nyní, dříve než odejdu z tohoto světa, jsem mohla přijmout Eucharistii od tebe. To mě těší.“
Hlavnímu představenému salesiánů Donu Filipu Rinaldimu poslal don Cimatti dopis, kde píše: „Myslím si, že moje místo je v misiích, kde je největší chudoba, největší námaha, tam, kde jsou lidé nejvíce opuštěni. V pohodlí, i když je to relativní, se necítím dobře. Vyslyšte tentokrát mou prosbu.“
Je únor roku 1926. První noví misionáři vedení donem Cimattim přicházejí do japonkého Mijazaki. Hlavnímu představenému píše: „Viděl jsem ubohé chatrče. Nebylo to chudší ani v Betlémské jeskyni. Tady jsme doma, a tak ihned začneme evangelizovat chudé… Pomalu doháníme jazykové nedostatky. Počet chlapců se neustále zvyšuje. Začínají první kurzy, všude kolem se ozývá smích.“
V roce 1920 se otevřou dveře hudbě. Don Cimatti a evropská hudba, to je hlavní téma v místních novinách. Don Cimatti uskutečnil na 800 koncertů. Peněz na nich moc nevydělal, ale získal velké sympatie ke katolíkům a zvláště k salesiánům. V roce 1933 salesiáni přichází do Tokia. „Don Bosco chodíval po Turíně hledat své chlapce – píše don Cimatti – zde chlapci hledají salesiány.“
V roce 1941 také Japonsko vstupuje do hrozné druhé světové války. Čtyřicet mladých salesiánů je povoláno do zbraně. Začíná velice těžké období, zima a hlad. Obyvatelé města zakusí i bombardování. Přišly zprávy o smrti salesiánů – celkem 10. Po druhé světové válce zůstaly ohromné škody a velká neštěstí.
Don Tassinari, ředitel salesiánského domu v Tokiu, začíná budovat „Městečko chlapců“, které je pro 260 sirotků, nechybí ani střední a odborné školy. Don Cimatti mu napíše: „Pracuj jako dobrý Kristův voják. Dělej to, co považuješ za vhodné, aby podnik měl úspěch. Budu se ti snažit pomáhat, jak jenom budu moci.“ Léta výstavby vyžadují nesmírné množství práce.Všichni obdivují katolické misionáře a pomáhají jim. Don Cimatti, který vždy válčil s nedostatkem peněz, napomíná své salesiány: „Nevrhejme se do příliš velikých podniků. Nebude to cement a železo, co spasí japonskou mladež.“ Jako obvykle vidí dál. Píše se rok 1949, Don Cimatti slaví sedmdesátku. Po mnoha žádostech dosahuje toho, že vedení salesiánského díla v Japonsku je svěřeno někomu jinému. V dalších letech žije na periférii Tokia mezi kleriky, kteří se připravují na kněžství. Dělá zahradníka, vyučuje, zpovídá a ještě několik let je i ředitelem. Poslední léta utíkají pomalu: s úsměvem na tváři, s růžencem v rukou.
Bůh si ho vezme k sobě 6. října v roce 1965. Za ctihodného byl prohlášen 21.12.1991.