Sv. Luigi Orione
Blahořečen v roce 1980
Kanonizován v roce 2004
Liturgická slavnost 16. května
Louis Orione se narodil 23. června 1872 v Pontecurone (provincie Alessandria a diecéze Tortona). Jeho otec byl dlaždič silnic, matka byla hluboce věřící žena s vysokým smyslem pro vzdělání. Přestože cítil povolání ke kněžství, tři roky (1882-1885) pomáhal otci jako silničář. Dne 14. září 1885, ve svých 13 letech, byl přijat do františkánského kláštera ve Vogheře (Pavia), ale zápal plic ohrozil jeho život a v červnu 1886 se musel vrátit k rodině. Od října 1886 do srpna 1889 byl žákem oratoře Valdocco v Turíně. Svatý Jan Bosko si všiml jeho kvalit, zařadil ho mezi své oblíbence a ujistil ho: „Vždycky budeme přáteli“. V Turíně se také seznámil s charitativním dílem svatého Josefa Benedikta Cottolenga v blízkosti salesiánské oratoře.
Dne 16. října 1889 zahájil studium filozofie v semináři v Tortoně. Ještě jako mladý klerik citlivě vnímal sociální a církevní problémy, které rozrušovaly tehdejší neklidnou dobu. Věnoval se solidaritě vůči bližním v rámci Společnosti vzájemné pomoci San Marziano a konference San Vincenzo. Ve svých dvaceti letech napsal: „Existuje nejvyšší potřeba a nejvyšší lék na zahojení ran této ubohé země, tak krásné a tak nešťastné! Uchopte srdce a náklonnost lidu a osvěťte mládež: a vlijte do všech velkou myšlenku katolické spásy s papežem a pro papeže. Duše! Duše!“. Pohnut touto apoštolskou vizí otevřel 3. července 1892 v Tortoně první oratoř, která měla pečovat o křesťanskou výchovu mládeže. Následujícího roku, 15. října 1893, otevřel Luigi Orione, jednadvacetiletý klerik, internátní školu ve čtvrti San Bernardino pro chudé chlapce. Dne 13. dubna 1895 byl vysvěcen na kněze a při téže slavnosti biskup daroval šesti žákům z jeho internátu kněžský hábit. Rozvíjel apoštolát mezi mládeží otevřením nových domů v Mornico Losana (Pavia), Noto na Sicílii, San Remo a Římě.
Kolem mladého zakladatele vyrůstali klerici a kněží, kteří tvořili první jádro Malého díla Boží prozřetelnosti. V roce 1899 začala vznikat větev Poustevníků Boží prozřetelnosti, inspirovaná benediktinským heslem „ora et labora“, zejména v zemědělských koloniích, které v té době reagovaly na potřebu sociálního a křesťanského povznesení venkova. Tortonský biskup monsignor Igino Bandi dekretem z 21. března 1903 kanonicky uznal mužskou řeholní kongregaci Malého díla Boží prozřetelnosti: Synové Boží prozřetelnosti (kněží, bratři koadjutoři a poustevníci) a schválil její charisma vyjádřené apoštolsky „společnou prací na přivádění maličkých, chudých a lidí k církvi a papeži prostřednictvím charitativních skutků“, vyznávanou čtvrtým slibem zvláštní „věrnosti papeži“. Utěšován osobní radou Lva XIII. stanovil otec Orione v prvních konstitucích z roku 1904 mezi cíli nové kongregace také snahu „dosáhnout sjednocení oddělených církví“. Oživován velkou láskou k církvi a jejím pastýřům a vášní pro získávání duší se aktivně zajímal o nově vznikající problémy doby, jako byla svoboda a jednota církve, římská otázka, modernismus, socialismus a odkřesťanštění pracujících mas.
Po zemětřesení v prosinci 1908, které zanechalo v troskách 90 000 mrtvých, spěchal otec Orione do Reggio Calabria a Messiny, aby pomohl zejména sirotkům, a stal se propagátorem civilních a církevních rekonstrukčních prací. Z přímé vůle Pia X. byl jmenován generálním vikářem messinské diecéze. Po třech letech opustil Sicílii a mohl se opět věnovat formaci a rozvoji kongregace. V prosinci 1913 vyslal první výpravu misionářů do Brazílie. Zopakoval hrdinství při pomoci při zemětřesení po katastrofě z 13. ledna 1915, která zpustošila oblast Marsica s téměř 30 000 oběťmi. Byla to léta první světové války. Don Orione několikrát cestoval po Itálii, aby podporoval různé charitativní aktivity, duchovně i materiálně pomáhal lidem ze všech společenských vrstev a probouzel a kultivoval kněžská a řeholní povolání.
Dvacet let po založení Kongregace Synů Boží prozřetelnosti jako „jedné rostliny s mnoha větvemi“, 29. června 1915, založil Kongregaci Malých misijních sester milosrdenství, která byla oživována stejným charismatem a věnovala se tomu, aby ti nejpotřebnější zakoušeli Boží prozřetelnost a mateřství církve prostřednictvím charity vůči chudým a nemocným a služeb všeho druhu ve vzdělávacích ústavech, mateřských školách a různých pastoračních dílech. V roce 1927 založil také větev Suore Sacramentine non vedenti adoratrici, později se k nim připojily Kontemplativní sestry Ježíše Ukřižovaného. Na cestu občanské angažovanosti zapojil také laiky, čímž dal podnět ke vzniku sdružení Dam Boží prozřetelnosti, Bývalých žáků a přátel. Později, naplňujíc prozíravé intuice, byly v Malém díle Boží Prozřetelnosti založeny také sekulární institut Orione a laické hnutí Orione.
Po první světové válce (1914-1918) se množily školy, internáty, zemědělské kolonie, charitativní a sociální díla. Zejména na předměstích velkých měst zřizoval otec Orione “Piccoli Cottolengo”: tak tomu bylo v Janově a Miláně; v Buenos Aires, Sao Paulu v Brazílii a Santiagu v Chile. Tyto instituce, určené k přijímání nějvíce trpících a nejpotřebnějších bratří a sester, zamýšlel jako „nové kazatelny“, z nichž by se mluvilo o Kristu a církvi, „majáky víry a civilizace“. Misionářská horlivost dona Orioneho, která se projevila již vysláním prvních řeholníků do Brazílie v roce 1913, se pak rozšířila do Argentiny a Uruguaye (1921), do Palestiny (1921), do Polska (1923), na Rhodos (1925), do Spojených států amerických (1934), do Anglie (1935), do Albánie (1936). Sám podnikl v letech 1921-1922 a 1934-1937 dvě misijní cesty do Latinské Ameriky, do Argentiny, Brazílie, Uruguaye a došel až do Chile.
Těšil se osobní úctě Pia X., Benedikta XV. a Pia XI. a Pia XII. a autorit Svatého stolce, které mu svěřily mnoho delikátních úkolů při řešení problémů a hojení ran jak uvnitř církve, tak ve vztazích s civilním světem. S rozvahou a láskou pracoval v otázkách modernismu, při prosazování smíru mezi církví a státem v Itálii a při přijímání a rehabilitaci kněží „lapsi“. Byl kazatelem, zpovědníkem a neúnavným organizátorem poutí, misií, procesí, živých betlémů a dalších lidových projevů víry. Byl velkým ctitelem Panny Marie a všemi prostředky podporoval její úctu. S manuální prací svých kleriků postavil svatyně Panny Marie Strážkyně v Tortoně (1931) a Panny Marie Caravaggiovy ve Fumu (1938).
V zimě roku 1940, již trpící angínou pectoris a po dvou infarktech zhoršených dýchacími krizemi, se otec Orione nechal přesvědčit svými bratry a lékaři, aby vyhledal úlevu v domě Piccola Opera v Sanremu, i když, jak říkal, „nechci žít a zemřít mezi palmami, ale mezi chudými, kteří jsou Ježíš Kristus“. Po pouhých třech dnech, obklopen láskou a péčí svých bratří, otec Orione 12. března 1940 zemřel s povzdechem: „Ježíši! Ježíši! Odcházím”. Jeho tělu se dostalo slavnostních poct v San Remu, Janově, Miláně a svou pouť zakončilo v Tortoně, kde bylo pohřbeno v kryptě svatyně Madonna della Guardia. Jeho tělo, nalezené neporušené při první exhumaci v roce 1965, bylo uloženo k poctě v téže svatyni.
Ztělesňoval charisma lásky k chudým, viděl v nich Ježíšovu tvář a sloužil mu s nejsvětější radostí. Stále na cestách vedl kajícný a velmi chudý život. Byl přesvědčen, že největším dobrem je žít v Boží přítomnosti a věřit v jeho Boží Prozřetelnost. To byl refrén otce Orioneho: „Více víry, více víry, bratři, potřebujeme více víry!…“. Naše víra, učiněná mocnou proti každému boji, se stává největší a nejbožštější útěchou lidského života, je nejvyšším inspirátorem každé hodnoty, každého svatého hrdinství, každého krásného umění, které neumírá, každé opravdové morální, náboženské a občanské velikosti“.